OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Izraelská značka SALEM je skutečně léty prověřená a nutno ji považovat za zavedenou, vždyť vznikla v raném metalovém středověku (1985) a na kontě má nějakých pět řadovek, včetně svérázné výběrovky „Strings Attached“. Za těch dvacet let existence zkřížila kapela svoje cesty mimo jiné s producentem Colinem Richardsonem a těší se zřejmě docela slušnému ohlasu mezi fanoušky. Což, čestně řečeno, naprosto nechápu.
Pokud si odmyslím fakt, že autoři nadšených recenzích často zmiňují zemi původu jako nějaké kritérium kvality, zůstává mi v rukou lehce nekoherentní, old schoolově nazvučený a konzervativní death / black, který si o hmatatelných etno vlivech může nechat leda zdát divoké sny. Přesně v souladu s trendy posledních let je v některých písních cítit patrná snaha po vykopání melodických kořínků a jejich načernění rádoby-gotickými vlivy. Přesvědčiví nejsou synové Davidovi ani v jedné z poloh, instrumentálně bych je označil ledva za průměr, zpěvák je nevýrazný v drsných polohách a amatérsky nejistý v čistých linkách. Vzhledem k tomu, že album představuje sebrání největších hitů zavedené kapely, očekával bych mnohem kvalitnější vzorky a více nápadů, leč „Strings Attached“ na většině stopáže nabízí pouze očekávané riffy, okoukané texty a znovu zdůrazňuji: produkci, se kterou by mohli SALEM machrovat možná před VENOM v roce 1984. Zemitý zvuk kytar, nijaká bicí, zvuk sice čistý... Tehdy možná, ale dnes?
Hlavní devizou desky mají však rozhodně být smyčcové party, na které si SALEM povolali THE ISCQ QUARTET... Nu, očekáváte-li cosi osvětového, či aspoň lehce oslňujícího, nechte si zajít chuť. Izraelci si podobně jako mnohé metalové kapely příliš se smyčci nevědí rady a navíc jejich suché kompozice jen málokdy nabídnou šanci čtveřici muzikantů nějak skutečně vyniknout (čest výjimkám jako „Ha´ayara Bo´eret“). Výsledkem je prostě jen zpestřující doprovod, který však nedokáže příliš rozčeřit nehybnou a nevynalézavě promrzající hladinu skladeb. Podobně rozpačité je nasazení chóru, který pouze přezpěvuje nevalné melodické party. Šeď...
Je mi líto – fanouškům kapely zřejmě tuto desku možno doporučit jako dobře zaopatřené best of (provedení bookletu, bonusy, enhanced CD), pokud si však vyloženě nelibujete v jalovém black / death metalu, který sotva kdy nabídne silný muzikantský i kompoziční moment, dejte ruce do kapes a vyražte vstříc žírnějším lukám.
Když máš v chalupě orchestrión, nevadí, že do ní prší. Ale když máš ve studiu smyčcový kvartet s ledva průměrnými metalovými škvrdlaly, tak sakra vadí, že do jejich společné nahrávky zatéká. A hromsky. Sterilní těžký kov pár smyčců nezachrání, kde nic není, ani kalafuna nebere.
4,5 / 10
Ze'ev Tananboim
- vokály
Lior Mizrahi
- kytara, sbory
Michael Goldstein
- basa
Nir Gutraiman
- kytara
Nir Nakav
- bicí, perkuse, klávesy
Kristin E. Wallace
- vokál
Amir Neubach
- vokál
Eugene Berger
- kytara
+ The ISCQ string quartet
+ Contrabat Choir
1. A Moment Of Silence
2. Anno Domini
3. Coming End Of Reason
4. Dying Embers
5. Winter´s Tear
6. Ha'ayara Bo'eret
7. Eyes To Match A Soul
8. Slave
9. Old Wounds
10. Hourglass
11. The Fading
12. Recall
13. Old Wounds (guest vocalist version)
14. The 2nd Coming (alternate version)
Strings Attached (2005)
Collective Demise (2002)
A Moment Of Silence (1998)
Kaddish (1994)
Creating Our Sins (1992)
Millions Slaughtered (live) (1990)
Destruction Till Death (demo) (1987)
Salem (demo) (1986)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Holy Records
Produkce: Haim Gozaly
Studio: Masterdisk Studios
Predosle albumy som nepocul, ani ma to velmi netaha po vypocuti tohto, ale asi by ma dokazal zaujat len ten prvy. Naj. skladba: Dying Embers
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.